Lze milovat nesympatického člověka?

9.3.2012, Anselm Grün

Lze milovat nesympatického člověka?
Foto: IMA
Láska nás nenutí,
abychom potlačovali své negativní city

Křesťanský příkaz lásky k lidem v našem okolí se nám jeví jako něco, co je nad naše síly. Jak mohu milovat člověka, který mi je nesympatický? Nemohu přece své city znásilnit. Láska nás jistě nenutí, abychom potlačovali své negativní city a vůči všem nastavovali umělou blahosklonnou tvář. K jedné věci se však musíme přinutit: musíme udělat otazník nad svými předsudky a pokusit se podívat se na druhého nově.

K lásce se nemusíme nutit, ona vyrůstá z víry. Jen musíme své chování uvést v soulad s naším způsobem vidění. Jinak jsme v sobě rozpolceni. Nemusíme však v sobě konstruovat nějaké city lásky. Objevíme-li v druhém touhu po dobru, pak i v nás nabudou vrchu pozitivnější city. Láska k tomu druhému pak spočívá v tom, že při jednání s druhým bereme jeho touhu po dobru vážně, že v něm to dobré stále více podněcujeme, že přispějeme k tomu, aby v něm to dobré stále více přemáhalo všechno chorobné a nemocné, zlé a temné, tak aby se nakonec celý člověk stal dobrým. Milovat znamená dělat druhého dobrým, proměňovat jej v člověka lepšího a dokonalejšího.
Láska nepotřebuje porážku druhého,
aby uvěřila ve vlastní hodnotu a sílu

Tak jako víra, tak i láska opouští rovinu, kde se odehrávají hry bez konce. Hra bez konce, to je série vítězství a porážek. Mnozí lidé spolu dovedou komunikovat jen na rovině vítězství a porážek. Buď jsem silnější nebo slabší nežli ten druhý, buď vítězím já, nebo on. Jeden musí vždy nutně prohrát. A přece to je hra bez konce. Protože prohraju-li jednou, pak bojuji jen proto, abych příště vyhrál. A když nemohu nad týmž partnerem vyhrát, hledám si jiného, kterého porazím. Protože nevydržím ustavičně prohrávat.

Láska opouští tuto rovinu vítězství a porážek, přenese se přes ni a jedná s druhým na vyšší rovině. Nevidí v něm konkurenta, nýbrž člověka, v němž je mnoho dobrého. Láska má zájem o to, posílit v druhém dobro, probudit v něm jeho možnosti a nechat ho žít. Nepotřebuje porážku druhého k tomu, aby uvěřila ve vlastní hodnotu a sílu. Kdo našel v sobě nebo spíše v Bohu svůj základ a svou hodnotu, ten může ponechat druhého, aby i on měl svou vlastní hodnotu.

Zpracováno podle knihy: Proměňující moc víry,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z knihy naleznete zde


Každý předsudek (náboženský, kulturní, nacionalistický…) je překážkou, která člověku brání přijmout „příliš obyčejné“ Boží zjevení. (Komentář k: 2 Král 5,1-15; Lk 4,24-30; Zpracováno podle Lectio divina na každý den v roce 3, str. 174, vydalo Karmelitánské nakladatelství).